Každý potřebuje svoji Táňu
Je na ni spoleh a jen tak něčeho se nelekne. Vznešeně tomu říkám, že je moje asistentka. Několikrát jsem jí nabízela tykání a začala jí tykat. A ona mi vytrvale vyká a říká mi paní Habrielo. Už nám to nějak zůstalo.
A když Táňa potřebuje poradit něco s češtinou nebo literaturou do školy, tak jí to ráda vysvětluju, nebo jí půjčím knížku nebo tak něco. Je chytrá a na to že je puberťák, tak má spoustu věcí dobře srovnaných. Minulý týden jsme si chvíli povídaly o umělé inteligenci, a pak o RUR a Čapkovi. Chtěla jsem jí půjčit Válku s mloky, protože to mají v četbě k maturitě, ale nakonec jsem to doma v knihovně nenašla, asi je to ještě u babičky na Spořilově. No, a jak tak povídáme o tom Čapkovi, tak najednou Táňa začne vyprávět o Ukrajině. Což normálně nedělá. Že tam minulý týden byla za kamarády, který propustili po roce z ruskýho zajetí.
Po roce.
Z ruskýho zajetí.
Tániny kamarády.
Jsou to čtyři třiadvacetiletý kluci.
A teď mi začala popisovat, jak se vrátila domů jen kuli nim, na týden. Každý den za nima chodila do nějakýho rehabilitačního centra v Kyjevě. A popisovala ty klasický post traumatický scény jak vystřižený z odborný literatury nebo z válečnýho filmu. Jak se baví jen mezi sebou. Nebo jen mlčí a dívají se do země. Jak chtějí zpátky na frontu.
A ona se s nima snaží navázat rozhovor. (Ale o čem, vždyť byli rok v ruským lágru, o čem by se tak s nima mohla bavit?). A dělá to nejlepší, co umí. Je tam s nima. I mi popisovala, jak když tam je, jak se jí rozostří smysly a celou její pozornost zaberou ty mlčenlivý sedící postavy jejích kdysi snad (před sto lety?) kamarádů. A že se jich třeba zkusila zeptat, kolikrát se za tu dobu sprchovali. Tak prej dvakrát. Dvakrát za ten rok aby bylo jasno.
Je slunečný červnový odpoledne v mírumilovný Praze a já tu poslouchám, jak mi Táňa vypráví svoje zážitky. A snažím se jí nějak poradit, a povzbudit, že to dělá dobře, a že to vlastně líp ani nejde a že i navzdory tomu, co ona udělá, se stejně možná ti kluci seberou a půjdou na frontu a tam se nechají zastřelit, protože nic jinýho si nedovedou představit.
A já je chápu. Bože, jak já je chápu, co jinýho se dá dělat, když ti někdo ukradne rok života a rozseká ho na cucky? A jo, můj praděda byl v nacistických lágrech několik let a napsal o tom knihu. Takže si velmi živě umím představit, co tam ti kluci mohli zažít a že pro ně fakt jiný východisko než se uchlastat nebo se nechat zastřelit není.
Ale možná. Možná, že tahle moje Táňa pro ně bude světlo v tý nekonečný tmě plný hrůzy a strašlivýho hněvu a vzpomínek, který fakt nikdo nechce mít. Možná, když já povzbudím Táňu, tak Táňa pak povzbudí ty kluky, že přeci jen ještě má smysl zkusit žít dál. Nebo aspoň jednoho. Třeba i já tady ze svýho bezpečnýho kouta světa můžu dobrým slovem poslat někomu kousek naděje o pár set kilometrů dál. Třeba jo.
Tak to dělám. Vypadá to jako malá věc. Ale někdy se i malá věc počítá. Protože dost často jiné než malé věci v moci nemáme. A tak budu tyhle malé laskavé skutky dělat dál.
Protože svět Táňu potřebuje.
A nejen svět, i já.
A ti kluci.
Gabriela Benešová
Epilog za bráchu
Myslela jsem, že zvládnu napsat epilog pro svýho bráchu, kterej umřel před osmi lety, ... a nevím teda. Kroužím kolem toho, už už začnu psát větu a pak se toho leknu, vlezou mi slzy do očí a je to zase pryč. Bojím se toho.
Gabriela Benešová
Od rtěnek k jedničkám a nulám vol.III
A jak na to teda půjdeš? Tohle je jedna ze základních koučovacích otázek v momentě, kdy si klient uvědomí, jakou změnu potřebuje a kudy se dá. Sám sobě koučem, tak jsem si ji položila taky.
Gabriela Benešová
Od rtěnek k jedničkám a nulám vol. II
Díl druhý: Kolik chyb lze nasekat do kontaktního formuláře. Včera jsem absolvovala jednodenní kurz testování pro začátečníky od Czechitas. A hned jsem se vrhla do praxe
Gabriela Benešová
Od rtěnek k jedničkám a nulám
Před pár týdny jsem se rozhodla, že postupně přestěhuji svou kariéru od kosmetiky k IT. Jsem teprve na záčátku, ale předpokládám, že o zábavné historky nebude nouze. Díl první: Copak ty k máš IT nějaký vztah?
Gabriela Benešová
Mezi Apolinářem a svatou Kateřinou
Zuzanu probudil vyzvánějící telefon, který nemilosrdně vytípla. Včera oslavovala s kolegy úspěšný prodej jedné obrovské kancelářské obludy a Zuzana to trochu přehnala s pitím. A nejen to. Cítila se rozplizlá tak jako vždycky, když dokončila velký a náročný obchod. Nenáviděla dokončené projekty, prodané domy, smlouvy uklizené v šanonech. Znamenalo to totiž, že musí najít nové klienty, nový dům a všechen ten kolotoč roztočit znovu. Když už kolo běželo, cítila se dobře, odstraňovala překážky jednu po druhé a ani šibeniční termíny a rozmary kupujících nebo prodávajících ji nedokázaly vyvést z míry.
Gabriela Benešová
Madla a smrt
Marie Milerová, které v divadle nikdo neřekl posledních padesát let jinak, než Madla, se šla děkovat a myslela přitom na to, že jí ta noha dneska zase pěkně bere. Ortoped jí řekl, že ta kyčel bude muset jít ven, ale jestli se Madle něco nechtělo, tak jít o prázdninách pod kudlu. Upřímně, Madle se nechtělo pod kudlu vůbec. Inspicient ohlásil její jméno a Madla se statečným úsměvem a zatnutými zuby nakráčela na jeviště. Naštěstí nehrála hlavní roli, měla sice v tomhle Shakespearovi pár pěkných lkavých monologů, ale na to, aby se před oponu vracela stokrát, to nebylo. Bohu díky.
- Počet článků 7
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1622x
Ráda povzbuzuji lidi a ispiruji je ke změnám a totéž dělám i pro sebe.
Možná inspiruji nebo povzbudím i vás!