Mezi Apolinářem a svatou Kateřinou

Zuzanu probudil vyzvánějící telefon, který nemilosrdně vytípla. Včera oslavovala s kolegy úspěšný prodej jedné obrovské kancelářské obludy a Zuzana to trochu přehnala s pitím. A nejen to. Cítila se rozplizlá tak jako vždycky, když dokončila velký a náročný obchod. Nenáviděla dokončené projekty, prodané domy, smlouvy uklizené v šanonech. Znamenalo to totiž, že musí najít nové klienty, nový dům a všechen ten kolotoč roztočit znovu. Když už kolo běželo, cítila se dobře, odstraňovala překážky jednu po druhé a ani šibeniční termíny a rozmary kupujících nebo prodávajících ji nedokázaly vyvést z míry.  

Co jí naprosto rozhazovalo, byly ukončené prodeje, zvlášť ty velké, dobře zaplacené. Jestli se Zuzana chtěla v životě něco naučit, pak překonávat tyhle dny, co smrděly prázdnem. Ne, že by se tu nenašlo nic, co by nebylo potřeba udělat. Ale byly to takové ty malé svině, které mohly klidně ještě pár dní počkat. Aktualizovat webovky, dát dohromady podklady pro účetní. Fuj tajxl.

Ještě chvíli se válela v posteli, a pak to nevydržela a podívala se, kdo že to volal. Martin Krušina, známý spíš než kamarád, práce je občas svedla dohromady a měli pár společných přátel. Vzpomněla si, že volal minulý týden několikrát, ale Zuzana byla tak zahlcená prací, že ho ignorovala.

Budeš muset počkat kamráde, teď mám depresi, řekla směrem k telefonu a vypnula si zvonění. Rozhlédla se po ložnici. Zaznamenala několik hromádek špinavého oblečení, v koutech chuchvalce prachu, kytky v květináči schly a na stole se vršily papíry. Bylo jí to jedno.

Nakonec se přinutila vstát, umyla se a zkoukla obsah lednice. Zjistila, že je na tom stejně jako její duše. Prázdná. Ne že by snad měla chuť jíst. Ale tělo si žádalo kalorie. Oblékla se a vyrazila k nejbližší vietnamské večerce nakoupit nějaké jídlo.

Zuzana bydlela a pracovala mezi svatým Apolinářem a svatou Kateřinou. Což znamenalo na půl cesty mezi blázincem a léčebnou závislostí. Ve špatných chvílích, kterých během svého předchozího vztahu zažila požehnaně, si Zuzana kladla otázku, kam to má blíž. Na vzdálenost to měla o trochu blíž ke svaté Kateřině, tak se tam teď vydala i teď. Praha byla přes prázdiny jako vymetená, žhavé počasí vyhnalo všechny někam do jiného vesmíru. Kostel byl otevřený a dýchal z něj příjemný chlad. Zuzana si sedla do jedné z lavic a pokusila se vypnout analytický proud dat komentující výzdobu kostela, který se jí valil z podvědomí do mozku. Příliš mnoho kunsthistorie škodí, zvlášť když chcete v klidu posedět v kostele v Praze. Jména architektů, rekonstrukce, přestavby, varhany, dost. Zuzana se zhluboka nadechla. Uvolnila čelist, jak jí naučil terapeut při autogenním tréninku, jala se procházet svoje tělo a uvolňovala jeden sval za druhým. Za chvíli už měla hlavu vymetenou a vnímala jen chladný vzduch kolem sebe.
Potřebuju pomoct. Řekla svaté Kateřině.

Poseděla chvíli pod střechou kostela a pak se volným krokem vracela k domovu. Jen tak ze zvyku koukla na displej telefonu. Zvonění měla stále ještě vypnuté, přístroj se jí ale právě rozblikal v ruce. Volala jí Klára, nejlepší kamarádka z vysoký.
„Čau Zuzi, tak se mi ti udělalo nějak smutno...“
„..a že nevíš, na koho jsem si vzpomněla...“ pokračovala v replice Zuzana.
„..no na tebe!“ Dořekly už současně a rozesmály se obě jako šílené. Zuzana Kláru milovala, dokázala jí vždycky rozesmát.
„Máš propustku?“ Zeptala se Zuzana rovnou. Klára měla dvě malé děti a volný večer pro sebe, to byl svátek.
„Jo, dneska v osm!“
„Jako vždycky?“
„Beru!“
„Ani nevíš, jakous mi udělala radost!“ Řekla ještě Zuzana na rozloučenou a zbytek cesty domů se navzdory vedru skoro vznášela. Těšila se na Kláru, jako už dlouho na nikoho. Žily velmi rozdílné životy, přesto si měly co říct.

Zuzana zbytek dne prozevlila, ale už to bylo jiné, nekolikavteřinový telefonát s Klárou jí přivedl na jiné myšlenky. Že by modlitba ke svaté Kateřině přinesla své ovoce? Dokonce byla schopná zavolat Martinovi Krušinovi.
"Potřeboval bych malý byt." Zuzaně to docvaklo hned. Takže Martin se konečně rozvádí. O svém vztahu nikdy moc nemluvil, ale že mu to doma úplně neklape, věděla Zuzana z různých zdrojů už dlouho.
"Malý byt. Pronájem nebo koupit?"
"Pronájem."
"Kancelář taky nebo jen byt?" Zkusila to.
"Jsi pořád na stejným místě?“
„Jo."
„A za kolik to tam máš?“
Zuzana mu to řekla.
„A můžeme se na to sejít?“
„Tak jasně, jak moc na to spěcháš?“
„Docela jo. Moh bych klidně i zejtra, mám tu jen pár schůzek.“
Docela si fandíš, pomyslela si Zuzana.
„Ale tak jo, to domluvíme,“ souhlasila nakonec.

Zuzana s Klárou se sešly v jejich oblíbené vinárně.
„To je dobře, že ti byznys frčí,“ řekla Klára, když se Zuzana vypovídala z historek o právě uzavřeném obchodě.
"Jo, to jo. Ale někdy mám pocit, že se z těch baráků zvencnu," řekla Zuzana.
"Z baráků nebo z lidí?"
"Řečnická otázka. No jasně, že z lidí. Kdybych nemusela platit dluhy, co mi zbyly po Honzovi, tak se na to snad vyprdnu a půjdu krmit bezdomovce."
"To si tě tak umím představit, v lodičkách, v tubusovejch šatech s naběračkou a gulášem."
Obě se té představě usmály.
"Tak je fakt, že moji klienti aspoň nesmrděj..., teda většinou."
„Ale abys věděla, jaká jsem kamarádka, povím ti dokonalej drb."
"Sem s nim."
"Martin Krušina se rozvádí, takže si s nim konečně můžeš něco začít.“
"Ty vole, Kláro."
"No co?"
"Mluvila jsem s ním totiž hned, jak jsme spolu dneska domluvily, chce si pronajmout byt. Že bych ho konečně mohla sbalit, byla moje první myšlenka. Ale já už dalšího tajemného nedostupného muže do sbírky nepotřebuju.“
"Postrach všech profesorů na škole utíká z ringu?"
"Hele, jeden krutě nevyrovnanej vztah mám pár měsíců za sebou a teprve se z toho vzpamatovávám. Takže klídek."
Klára žvýkala olivu a nic neříkala.
"Abych mu dělala vztahovýho převozníka, na to už jsem stará," pokračovala Zuzana v úvahách,  "navíc znám několik jeho bývalých milenek, teda, nejmíň jednu osobně a druhou z doslechu. Nene, tady ti pšenka na drby nepokvete, má milá!"
"A kdy se máte vidět?"
"Zejtra. Hele, Kláro, myslíš, že budu mít někdy přece jenom děti?" Uhnula Zuzana do jiného tématu, aby odradila zvědavou kamarádku.
"Zuzano, opovaž se. Taková blbost. Podívej se na sebe. Úspěšná obchodnice s nemovitostma, mohla bys to vyučovat..."
"...zkrachovalá kunsthistorička..."
"....víš kolik toho ještě můžeš dokázat, když si nezaplevelíš život harantama? Třeba já už jsem v prdeli. Dva pacholci, příštích patnáct let na ně budu vydělávat, a to budu ještě ráda, když u mě nebudou do třiceti bydlet. Co já jsem mohla dokázat."
Zuzana se rozesmála. "Kláro, já tě miluju, nechceš si mě vzít za ženu?"
Obě o téhle variantě chvíli přemýšlely.
„No a proč si s nim teda nechceš nic začít?“ Nenechala se Klára odbýt.
"Protože novej chlap můj život nevyřeší. Navíc jsem vždycky takovejma lidma pohrdala, co si myslej, že je zachrání novej vztah, místo toho, aby začali dělat něco sami se sebou."
„Hele neřikej mi, žes na sobě v podlední době nemakala. Vždyť jenom ty návštěvy u psychologa po tom, co ses rozešla s Honzou, tě musely stát majlant. Nějakej vliv to na tebe přece mít muselo.“
„Ale no tak to jo. Však už těma lidma taky tolik nepohrdám.“
Teď se rozesmála Klára.
„OK, tak vážně,“ pokračovala Zuzana. „Kdybych tam nechodila, už bych byla dávno zase pověšená na nějakým chlapovi a doufala bych, že mě zachrání.“
„A to nejsi.“
„Nejsem“
„Ale Martin se ti vždycky líbil.“
„U Martina jsem měla vždycky dojem, že ve mě vidí tu nádhernou, sebvědomou, tvůrčí ženskou s velkým Ž, která ve mě byla někde hluboko pohřbená. Poslední dobou mám dojem, že se jí i stávám. Místy,“ dodala, když si vzpomněla na dnešní nával úzkosti.
„Jako Michelangelo, on ty sochy viděl ještě dřív, než je z toho šutru vysekal ven.“
„Jo, přesně."
"To zní dobře. Taky bych mohla zkusit někde najít takovýho chlapa."
"Máš jednoho doma," namítla Zuzana.
„Hele žádnej vztah není ideální.“
„O tom už taky něco vím.“
„Tak už to přestaň řešit a sbal ho.“

Martin Krušina seděl ve svém autě a prsty vyťukával do volantu nervózní rytmus. Před sebou měl jednání nejdřív se svým právníkem a pak s rozvodovým právníkem své ženy, které pravděpodobně nikam hned tak nepovede. Odpoledne pak schůzka s makléřkou, nebo spíš s kamarádkou. Zacinkala mu esemska. Kolona aut prakticky stála na místě, tak si ji přečetl. Psala Zuzana, makléřka.
Mam zpozdeni deset minut, prosim počkej na mě u vchodu.
Jak, zpoždění, schůzku se Zuzanou měl v diáři napsanou ve tři!
Vytočil její číslo.
"Čau Martine, promiň, nějak jsem se nemohla vymotat z domu včas, už jsi tam?"
"Čau, tady Martin, Zuzko, já mám v diáři napsáno, že se máme sejít až ve tři."
"Aha, no to je divný, protože ve tři já už musím bejt někde úplně jinde... Ale do tý doby bysme se sejít mohli, mám volno."
"Ach jo, to jsem asi posral... Hele dej mi tři minuty, rozmyslim, co a jak a zavolám ti zpátky."
"OK."
Mozek se mu rozjel turborychlostí. Jestli se Zuzanou měl mít schůzku teď v jedenáct, pak to znamená, že tam přijede o půl hodiny později. Nebo nepřijede vůbec. Věděl, že Zuzana má fakt nabitý diář, to, že se s ním domluvila hned na dnešek považoval za zajímavou náhodu. Jestli něco okamžitě neudělá, tak se bude celý den cítit jako idiot. A na Zuzanu se navíc opravdu těšil.
Ne, schůzka se Zuzanou má dneska rozhodně přednost před nějakými idiotskými právníky.
Rozhodl se.
Právníky - zrušit. Vyřídí je dneska, ale později, v nejhorším přesune na jindy. Zuzaně zavolat, že přijede sice s fatálním zpožděním, ale přijede.
Pořadí? Zuzana první.
"Čau Zuzko, tak jsem to vymyslel, teď jsem u Muzea, u tebe můžu být za půl hodiny. Počkáš na mě?"
"OK, pojeď."
"Díky."
Pak odvolal další dvě schůzky. Naštěstí, je zvláštní to tak říkat, se zácpa u opery nijak zvlášť nevylepšovala, takže měl na telefonování klid. Oba právníci se sice kroutili jak žížaly, tvářili se, že na něj budou mít čas nejdřív za půl roku, ale nakonec byli ochotní se s ním sejít ještě dneska ale pozědji.
Já vám dám, že nemáte čas, říkal si v duchu Martin.
Další úkol.
Kde tam proboha zaparkuju. Auto je v centru naprosto přebytečná věc. Předplacenou kartu taky nemám. Kde je nejbližší zóna s parkovacíma automatama? Karlák. OK, přejel drze do pravého odbočovacího pruhu a nepřestával skenovat situaci. Parkovací automat žere jen mince. S hrůzou si uvědomil, že má v peněžence pětistovku, a ani o korunu víc. Bude si muset rozměnit.
To jsem na sebe zvědav. Ale jo, Zuzka mi za to stojí, ujišťoval sám sebe. Takhle impulsivně se choval naposled na střední škole. Bylo to osvěžující, měl pocit rošťáctví. Jeho budoucí bývalá žena mu dělal ze života peklo a on si tady takhle blbne a ruší schůzky s právníky. Čert vem peníze, říkal si, ať mě ta mrcha třeba stáhne z kůže.
Kolem Karlova náměstí musel projet třikrát, než někdo vyjel z parkovacího místa a uvolnil tak jedno nepříjemně úzké pro Martinovo Mitsubishi. První úkol splněn. Teď ten zatracenej automat. Nejbližší novinový stánek měl na okýnku velkou ceduli, že peníze nerozměňuje. Co teď?
Lékárna v nemocnici!
Nejbližší obchod byla skutečně lékárna v průjezdu nemocnice.
Zeptal se magistry.
"Bohužel nerozměňujeme."
Martinovi docházela trpělivost.
"Tak já si koupím pastilky proti kašli."
"A jaké byste potřeboval."
Nechtě zvýšil hlas: "Já žádné nepotřebuju, chci rozměnit, takže mi dejte ty nejlevnější, co máte."
"Tak to jsou Halls za sedmnáct korun."
"Dobře, tak mi je dejte."
Slečna se k zbláznění pomalým krokem vzdálila k vedlejší pokladně, kde chvíli lovila drobné. Ona skutečně nemá menší, došlo Martinovi, ale soucit s ní neměl pražádný. Martin se podíval na mobil, kolik je hodin. Půl dvanácté, a ještě nejmíň deset minut pěšky. Ach jo. Magistra mu odměřila vrácené peníze. Spásných osmedsát korun na dvě hodiny parkování v centru konečně dostal. Nakrmil jimi mašinku a lístek kupodivu nezapomněl zastrčit za přední sklo auta.
Hurá. Tak teď k Zuzaně do kanceláře. Nahoru podél nemocnice mezi svatou Kateřinu a Apolináře. Než vyšel tři patra bez výtahu, slyšel tlouct hodiny tři čtvrtě na dvanáct.

Zuzana mezitím čekala ve svém super pohodlném křesle v kanceláři. Možná by měla zkouknout servery a zavolat kolegům, ale vykašlala se na to. Půlhodiny čekání vyplnila ležením v křesle a autogenním tréninkem. Zavřít oči, uvolnit čelist, povolit jazyk, tváře, čelo. Brnění v prstech u rukou a v zubech jí napovědělo, že mírný hypnotický stav se dostavuje... právě... teď. Z hypnotické relaxace ji probudil zvon od svaté Kateřiny.

Martin zaklepal na dveře. Chvíli se nic nedělo. Že by na něj zapomněla? Že by odešla a nedala by mu vědět? V době mobilních telefonů?
Za chvíli se dveře otevřely. Zuzana byla snad ještě krásnější, než si ji pamatoval z těch pár pracovních setkání, která spolu během posledních let absolvovali. To si ale ještě myslel, že vést dvojí život s manželkou a milenkou je pro něj to pravé. A Zuzana byla jen další možná kořist na seznamu žen, o kterých se občas zasnil. Jenže teď se s ním milenka rozešla, a manželka.... ta teď hledí, jak ho co nejvíc oškubat.

Zuzana stála mezi dveřmi a vypadalo to, že ho snad ani nepustí dál. Nakonec se usmála a ustoupila dovnitř.
"Nikdy jsem nepracoval v centru."
"Je to fajn, kromě autem se sem dostaneš jakkoliv.
„Jo, tak o tom jsem se zrovna přesvědčil.“
„A je to tady blízko na protialkoholní i do psychiatrický léčebny," řekla Zuzana a zasmála se znovu. Ale sbalit by ho uměla. To teda zase jo.
„Nechceš jít na kafe?“ Uslyšela svůj vlastní hlas, „můžeme se tam domluvit na prohlídkách.“
„Jo, vlastně rád,“ uslyšel svůj vlastní hlas.
Co to proboha dělám? Proběhlo Zuzce hlavou.
Co to proboha dělám? Proběhlo Martinovi hlavou.
A tak mezi Apolinářem a svatou Kateřinou šli na kafe. A Zuzka sbalila Martina a Martin se domníval, že sbalil Zuzku. A pak spolu chodili, Zuzka už se nesnažila upracovat se k smrti a přestala řešit, jestli bude mít děti nebo ne. A Martin se nakonec rozvedl a nechal se oškubat svou bývalou ženou. A Zuzka dál s Klárou chodila na víno a drbaly své muže a své děti a takhle to pokračovalo.
Život se nedá vyhrát.